Jdi na obsah Jdi na menu
 


PRVNÍ VÝPRAVA PODLE VĚKU

Přestože běžně chodíváme na výpravy společně (oddílově), vyzkoušeli jsme poprvé na táboře v roce 2009 výpravu "podle věku". Ti starší mazáci vyrazili spolu s Kotětem, Rudou a Kubou za přírodou i kusem historie....

      Byla to jedna z výprav, na které během tábora vyrážíme. Už nedám dohromady, kdy jsme přesně vyrazili, ale s určitostí lze říci, že to bylo jednoho krásného dopoledne a vyrazilo se směrem na Žlutice. 
     Cestu volila převážně Kotě - vyrazilo se přes Dub a zadem přes louky, takže bylo možné spatřit i Žlutickou přehradu. Od Žlutic cesta pokračovala okolo pastvin s dobytkem, podél Velké Trasovky (kde jsme mimochodem potkali opravdu velké pole s Bolševníky - a Indián je chtěl jít prozkoumat zblízka) a "krosem" směrem ke staré Karlovarce.
 

     Děcka byly den předem upozorněny, že kus cesty bude spíše "cestou necesou", ale myslím, že zprávu nebraly příliš vážně. Na druhý den už se tolik nesmály, a já chvílema taky ne. Přes pár šrámů od vysoké trávy nebo větví keřů se nikomu nic nestalo - nikdo se neztratil a ani láhev z kopce neodjela! Myslím, že příště budou mé upozornění brát s větší vážností (pozn. -  Kotě).

     První zastávka s doplněním vody nás čekala před Vrbicí, druhá menší ve Vrbici u krámku (horko nám pálilo do zad a studený nanuk nám dodal energii). Už bez nanuků nás čekala tvrdá cesta - silnicemi až do Valče. Zámeckou zahradu ani další historické budovy jsme příliš neprohlíželi (bohužel) - v břiše už kručelo a opravdu všichni se těšili na něco k snědku a hlavně - slibované koupání.
     Na místě odpočinku byl čas skutečně už jen na to shodit batohy, dojít pro dřevo a pořádně se nadlábnout. Sytá večeře a v nohách kus cesty nemusel být doplněn ani pohádkou. Ráno nás však vzbudil déšť - takže rychlé balení a hledání kusu místa, kde se budou dát postavit přístřešky. Přestože nám prostředí zrovna nepřálo, výstavba se podařila a mohli jsme pokračovat ve spánku. Když pominu ranní déšť a blížící se prasečí chrochtání (a Vašek to skutečně nebyl), spalo se dobře (v rámci možností  ).  
     Nejlepší ze všeho snad bylo ranní koupání  a pak snídaně. Bylo příjemné vidět děcka, jak se cachtají a blbnou ve vodě. Vaření a balení zabralo kus času, takže na stoupání přes Kružínský vrch jsme se vydali až odpoledne. A další směr? Vroutek a odtud vlakem na jezero. Odpočinek jsme si po dobíhání vlaku zasloužili.
     Na jezeře bylo krásně a ne proto, že bylo krásné počasí, ale jednoduše proto, že na jezeře je krásně úplně vždycky (i když padají trakaře).
  
     Poslední, třetí den, výpravy byl výzvou pro všechny. Dojdeme do tábora pěšky - podél Střely do Rabštejna. Cesta přes kamení a kořeny, s chládkem stromů byla příjemnější než cesty přes louky a pole. Červená nás vedla přes Rabštejn a Střelu dál, podél luk a lesů až k Radotínu. A že nám ten kopec dal zabrat. Nahoře čekala sladká odpolední odměna - bezlepková mika nebo standartní šáteček (každému co patří).
     Vladař v nás vzbuzoval pocit, že už jsme skoro "doma". A bylo to vidět - Indián s Filipem "lítali" jak splašení, hráli si na Gluma a mě chytala křeč v podbřišku. Už jsme věděli že večeři nestihneme na čas, ale nálada byla přátelská a myslím, že společné kilometry v nohou nás až v této chvíli, pár kilometrů před cílem, pořádně stmelily. Jestli ono to nebylo hlavně těmi bolestmi v podbřišku (i smích bolí).
     Vladořice, Kolešov, Kobylé a Sem-se-těš (na tenhle Kubům výrok snad nikdy nezapomenu, stejně jako na výrazy uťapaných mazáků) už byla opravdu na dohled. Odtud jen klesání k Boreckému potoku. Hnal nás hlad i touha doběhnout do tábora jako první - ani nevím kdo nakonec vyhrál. 

"Velcí mazáci" prokázali, že jsou skuteční mazáci.
Střípky z výpravy zde
(autor: Kotě)